Byla jsem trochu jako Alenka v říši divů, říká Michaela Borovská

Druhé semifinálové utkání Černých andělů proti Veselí nebylo důležité jen proto, že tým postoupil do bojů o titul. Mělo ještě jedno specifikum. V dresu Baníku se po osmnáctiměsíční pauze způsobené zraněním ramene objevila opět Michaela Borovská. Nejen o tom, jaké to je trávit tak dlouhý čas jen v pozici fanouška, jsme si povídali během příprav na první finálový zápas se Slavií.

Tak jaké to bylo vrátit se na palubovku po takové pauze?

Bylo to skoro jako první zápas v přípravce. Byla jsem trochu jako Alenka v říši divů, v prvním poločase jsem se trochu hledala, ale pak už bylo všechno v pořádku. Potřebovala jsem trochu čas se rozkoukat, ale holky byly skvělé, pomáhaly mi dostat se do toho a snad už to pak bylo lepší. Přece jen je to hodně dlouhá doba, co jsem nebyla na hřišti.

VES25

Chyběla jste osmnáct měsíců, co se dá dělat rok a půl, když nemůžete hrát házenou?

Když jste házenkář, tak vlastně skoro nic. Obzvlášť když máte zraněné rameno. A já navíc za tu dobu byla ne na jedné, ale na dvou operacích. Takže jsem rehabilitovala po první operaci, pak
jsem absolvovala tři tréninky, znovu to začalo být špatné, takže následovala další operace a po ní další rehabilitace.

Jaký je to rozdíl sledovat házenou z první řady mez diváky a pak stát znovu na palubovce?

Protože to byla tak strašně dlouhá doba, já už skoro začínala pochybovat o tom, že se na palubovku ještě někdy vrátím. Holky jsem sledovala, fandila jsem jim, ale ten pocit po každém zápase, když nemůžete být s nimi, když jim nemůžete pomoct a vlastně nejste součást toho kolektivu, to bylo na tom asi to nejhorší. O to skvělejší to je, že jsem zase zpátky. Jsem sice trochu jako hozená do vody, ale ten první zápas někdy přijít musel a já si ho vybrala teď.

Bylo moc těžké naskočit do hry zrovna v semifinále, v nejtěžší části sezony?

Já byla ráda, že jsem dostala šanci nastoupit už v semifinále proti Veselí, protože byla i možnost, že bych naskočila až na finále, a to by zase bylo něco jiného. Když jsem ale viděla, jak holky odehrály zápas ve Veselí, řekla jsem si, že bych to doma zkusila. Druhá věc je, že trénink není zápas. Já vlastně čtrnáct dnů intenzivně trénovala a přišlo mi všechno naprosto v pořádku. Když sem pak přišla na hřiště, před plnou mosteckou halu, byl to dost rozdíl.

VES48

Myslela jste během zápasu na to, že se může znovu něco pokazit?

To ne, já jsem si to nikdy nepřipouštěla, a teď v zápase už vůbec. Teď už to mám v hlavě nastavené, že už to rupnout nemůže. Možná si ještě podvědomě ruku chráním, ale třeba při tréninku na to nemyslím vůbec. Já ale po každém svém zranění, a že už jich taky pár bylo, šla od zápasů s klapkami na očích a nemyslela na to, že by se mohlo něco pokazit. Prostě se na to nesmí myslet.

Jak se těšíte na finále?

Z mé strany to bude už zase jiné, už nebudu až tolik jako Alenka v říši divů. Hřiště jsem si osahala, v prostoru se trochu zorientovala a teď už to snad bude jen lepší. A jako tým se těšíme moc, finále se Slavií je vyvrcholení sezony a my se samozřejmě budeme snažit ho vyhrát a já věřím, že se nám to povede.