Jako kapitán musím být i trochu psycholog, říká Dominika Zachová

Dominika Zachová patří i přes své mládí k oporám Černých andělů. Úspěchy ale sklízí i v reprezentaci, ostatně ze srazu národního týmu se právě vrátila. Jaké to je, střídat reprezentaci s klubovými povinnostmi, kde se vzala sádra na její pravé ruce, ale také jak si užívá novou roli kapitánky Černých andělů, prozradila v následujícím rozhovoru.

S národním týmem máte za sebou čerstvě dva zápasy proti Slovenkám, ve kterých jste celkem slušně bodovala, jak jste si reprezentační sraz užívala?

V prvním vzájemném utkání jsem dala čtyři branky, ve druhém tři, ale v tom druhém mohlo být gólů ještě víc, něco jsem neproměnila. Ale celkově to nebylo špatné.

O9

Je to těžké, přepnout se po návratu z reprezentace do „klubového módu“?

Pro mě jsou reprezentační srazy příjemná změna, člověk se trochu oprostí od klubových stereotypů, potká nové lidi. V národním týmu je dobrá parta, jezdím tam ráda. Zase se pak o to víc těším zpátky do Mostu, takže problémy „s přepínáním“ rozhodně nemám.

Jaké jsou například rozdíly v přípravě s národním týmem a běžně v klubu?

Tady v klubu jsou třeba taktické tréninky až těsně před utkáním, v reprezentaci jsou tréninky naopak zaměřené víc na taktiku. Tréninkové jednotky jsou v reprezentaci uzpůsobeny trochu jinak, někdy celý trénink věnujeme jen obraně, další třeba kombinaci, hodně využíváme video. Záleží ale také na tom, jestli jde o přípravu před mistrovstvím, během kvalifikace, nebo jde jen o přátelské zápasy. I to se v přípravě liší.

Takže když se hrají přátelská utkání, jako třeba teď proti Slovensku, nemusíte do toho jít úplně naplno?

Kdepak, trenér na každý zápas klade stejný důraz, tohle se nerozlišuje. Rozdíl je mezi tréninkem a zápasem, ale nikoli mezi zápasy. Ale třeba když jsme před několika týdny na prvním soustředění hrály s Olomoucí, nemusely jsme se v přípravě soustředit na konkrétního soupeře, ale mohly se před zápasem soustředit víc na sebe. Jinak je to ale zápas jako každý jiný.

Reprezentační trenér Jan Bašný před srazy národního týmu říkal, že si hráčky o místo v sestavě řeknou právě díky svým výkonům v přípravných a přátelských utkáních. Nepanuje mezi vámi alespoň nějaká rivalita, když vlastně soupeříte o místo v sestavě?

Nemyslím si, vlastně i ty hráčky, které obrazně řečeno mají místo v sestavě jisté, pořád hrají naplno, jak na trénincích, tak v zápasech. Naopak si myslím, že jsme v reprezentaci hodně dobrá parta a o nějaké rivalitě nemůže být ani řeč. V národním týmu jsou hráčky ze zahraničí, které jsou ve svých klubech hvězdy a i mě, když jsem poprvé přijela na reprezentační sraz, vzaly hrozně rychle mezi sebe. Kolektiv je v národním týmu v tuhle chvíli naprosto skvělý a myslím, že i díky tomu se reprezentaci v poslední době tak daří.

Vy jste si ale ze srazu přivezla i sádru na pravé ruce, co se vám stalo?

Já vlastně ani moc nevím, jak se mi to stalo, asi o nějakou protihráčku. Až dodatečně, když jsem šla na rentgen, se zjistilo, že mám zlomený palec. Jediné štěstí v neštěstí je, že je to pravá ruka a já jsem levačka, jinak by to bylo asi na delší čas. Za normálních okolností by to byla záležitost na čtyři až šest týdnů, ale budeme se to snažit urychlovat, co se dá. V tuhle chvíli se ale dá jen těžko odhadovat, jak se bude zlomenina hojit, ale už příští týden jdu na další rentgen a pak se uvidí.

P9

Už na reprezentační sraz jste odjížděla jako nová kapitánka Černých andělů. Jak se to vůbec přihodilo a jak si u spoluhráček zjednáváte autoritu?

Nového kapitána jsme si museli v týmu vybrat poté, co Petra Maňáková oznámila, že čeká přírůstek do rodiny. A kapitánkou si holky zvolily mě. Úplně původně jsem oznámila, že mi teď každá bude muset vykat a přinést láhev Captain Morgana, ale ani jeden z těchhle nápadů se neujal.

Ale vážně, teď jste v trochu jiné roli než doposud, je těžké si zvykat na to být kapitánka?

Jsem teď v jiné pozici, je to přece jen větší odpovědnost. Jsem určitá spojka mezi hráčkami a trenérem a mezi týmem a manažerem. Když se cokoli objeví, jde se za kapitánem, který řeší problémy. Teď už se člověk obrazně řečeno jen neveze, hned jak se objeví jakýkoli problém, musím být u toho a nemůžu se nikam schovat, nikam si zalézt a tvářit se, že se mě to netýká. A musím být tak trochu i psycholog.
Na druhou stranu to, že jsem kapitánka, příliš neprožívám. Jsem tu hlavně od toho, abych hrála házenou a ne, abych před zápasem řešila, že jsem kapitán. A mám výhodu i v tom, že na mě jsou holky hodné.

A jak bude zraněná kapitánka prožívat nadcházející zápas s Michalovcemi?

Je pravda, že na Slovensko s týmem nejedu, ani bych tam nebyla moc platná. To ale neznamená, že nebudu všechno sledovat alespoň na dálku a samozřejmě budu holkám držet palce. Včetně toho svého zlomeného.